ALŽBĚTA SLÁMOVÁ: Výrazná tvář mladé generace českých medailérů

(26. 8. 1988) Výtvarnice Alžběta Slámová patří k výrazným talentům nastupující generace mladých českých medailérů. Její první ražbou se stala plaketa, kterou navrhla v roce 2011 jako součást své diplomové práce. Už o rok později se zařadila po bok umělců zapojených do programu Kalendárium Pražské mincovny s medailony věnovanými založení Tělocvičné jednoty pražské a památce Antonína Langweila. Medailérství považuje za nekončící proces, který jí dává možnost neustále se zdokonalovat. Rodačka z Jablonce nad Nisou své umělecké sklony nepromítá pouze do nízkého reliéfu: zabývá se také grafikou a miluje vážnou hudbu, která se jí stala životní zálibou i prostředkem k relaxaci. Jako houslistka působila Alžběta v řadách Jabloneckého komorního orchestru. Jedním z profesorů, který ovlivnil její umělecký vývoj, byl také významný český výtvarník Jiří Dostál. Alžběta Slámová vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu a Vyšší odbornou školu v Jablonci nad Nisou. Ve stejném městě absolvovala též Střední školu řemesel a služeb. INTERVIEW Kde jste brala inspiraci při tvorbě návrhu pro medaili, která připomíná Antonína Langweila? Výhodou je, že Langweilův model Prahy byl digitalizován, takže jsem si ho mohla virtuálně prohlédnout. Samotná Praha, průhledy mezi krásnými budovami, její věže a brány mi nabídly kompoziční řešení na výšku, které je použito u obou stran. Popište prosím svůj návrh. Portrét Antonína Langweila i motiv Prahy se odehrávají v obdélníkovém pásu probíhajícím středem medaile. Čisté plochy, které oba motivy ohraničují, symbolizují hladkou plochu papíru, se kterým Antonín Langweil den co den přicházel do styku, ať už jako kreslíř či grafik, především však jako trpělivý architekt papírového modelu Prahy. Při modelování jsem se inspirovala jeho vlastními autoportréty, které se nám dochovaly. Medailérství většinou úzce souvisí s historií. Jaký k ní máte vztah? Já mám historii moc ráda. Ráda se ohlížím k tomu, co lidé dříve dělali, jak to dělali, v jakých historických a společenských souvislostech žili a shledávám, že všechno se v podstatě opakuje. Zajímá mě samozřejmě i historie numismatiky, zejména po té řemeslné stránce. Když se například reliéf dříve ryl do negativu, tak formy dostávaly takové zvláštní napětí. Dnes se převážně modeluje, nejdříve se udělá pozitiv a my výtvarníci bychom byli samozřejmě nejraději, aby na medaili byla vidět každá stopa, každá šrafura, ale tak to tehdy nebylo. Proto obdivuji dílo pana Harcuby, protože on vytvářel modely trochu podobným způsobem. Kromě medailérství se také aktivně věnujete hře na několik hudebních nástrojů. Jak významná je pro vás hudba? Stala se jednou z priorit, možná i proto, že mě provází už od malička. Táta, sourozenci i mamka jsou hudebně založení, takže jsem v tom vyrůstala a už se bez hudby neobejdu. Hra na housle nebo klavír je pro mě odreagování i sebevyjádření, ale taky inspirace pro tvorbu, protože zjišťuji, jak se různé umělecké směry a vlastně i příroda vzájemně prolínají a je pro mě zajímavé hledat v tom paralely.